Devět skal v srdci Žďárských vrchů

I když máme Žďárské vrchy blízko, nikdy jsme zde vlastně nebyli. CHKO Žďárské vrchy vznikly už v roce 1970, aby se ochránila mozaika harmonické kulturní krajiny. Oblast je plná rašelinišť a skal a ty jsme se rozhodli prozkoumat. 

Poprvé jsem si nechala naplánovat trasu od mapy.cz v rámci Výlety po okolí. Jako cíl jsem si vybrala  Devět skal, nejvyšší bod Žďárských vrchů. Název vznikl od devíti skalních útvarů, nacházejících se v okruhu 1 km, které vznikly procesem mrazového zvětrávání ve starších čtvrtohorách. Protože jsme byli omezeni vycházkami, vybrala jsem okruh měřící 11,6 km (z čehož teda nakonec bylo 13,5 km a to jsme nezabloudili!).

Auto jsme nechali zaparkovaný u Milovského rybníka (zdarma) a vzali to přes kemp Milovy. Zde je malé okýnko, kde jsme se občerstvili vychlazenou limčou a nanukem (pouze hotovost). Prodávali ale i smažák a podobné. Hned vedle se nachází o poměrně známý OREA rezort, kde je i normální restaurace. Tu jsme chtěli navštívit, ale nakonec jsme to nestihli. Třeba příště.

Z Milov jsme došli na Dráteničky rozcestník, kde nás za ním hned čekala první vyhlídka z Malinské skály. Bohužel to nebylo tak veselé. Po snad 10 letech mě píchla včela, potvora. Ještě tak blbě pod tričkem u podpaží. Vůbec jsem o ní nevěděla, dokuď jsem neucítila bolest. Dominik vyndal žihadlo s kusem zadku a já si sprostě ulevila. Je to bolest a zase několik příštích let o tom nepotřebuju vůbec vědět, jak to bolí. Výhled byl ale krásný.

Po červené TZ jsme pokračovali až k Lisovské skále, kdy to už bylo jen kousek k našemu hlavnímu cíli. Bylo to poznat i podle toho, jak se začali objevovat lidé (ale ne nijak dramaticky). Vystoupat na vyhlídku na Devět skalách je trochu složitější, ale nic hrozného. Jen škoda, že nahoře není tak pěkný výhled jako jsme čekali. To se mi víc líbil z Malinské skály. 

Další cesta byla za trest, z kopce po kořenech stromů, kde jste i pár metrů šli celou věčnost. Vůbec nebyla vidět cesta, chodili jsme od jedné modré TZ ke druhé, než jsme konečně došli k Bílé skále. To se už naše cesta začala otáčet pomalu zpět. Od této chvíle vás už čeká jenom dobrý terén. 

Až skoro na konci jsme mohli obnovit naše zásoby vody u studánky Slavěny, které si u cesty náhodou Dominik všiml. Mají tam i plecháčky, pokud byste neměli svoji vlastní nádobu. Protože nás už tlačil čas, objednali jsme si burgery v Litomyšli a vzali si je domů, kde jsme si je snědli u filmu - tématicky na Pana Včelku.

Počasí nám vyšlo přesně akorát na takovou delší procházku. Z nějakého důvodu byly po celém lese postavěné domečky pro skřítky. Bylo to nostalgické a minimálně mě to hrozně pohladilo na duši. Jen škoda té včely :D Bolestné bylo ale moc dobré!

Kam jste se šli naposledy projít vy?