Jsme jenom lidé

Ahojte,

pohodlně se usaďte, protože toto, bude asi na dlouho. :D Tento název jsem zvolila, protože má dvojí výklad a já Vám postupně oba ujasním a vyjádřím spojitost.

Začnu s tím prvním, smutnějším, že jsme jenom lidé, kteří stejně jednou umřou, tak bychom se měli snažit, aby ten život stál za to. Měli bychom dělat to, co chceme, ničeho nelitovat a snažit se být šťastní a dělat lidi šťastnými. Více ostatním naslouchat a méně mluvit, více dávat než dostávat, milovat hluboce a odpouštět rychle. Snažit se mt na všechny milý, protože nikdy nevíte, jestli náhodou toho člověka nevidíte naposledy..

A proč o tomto píšu? V sobotu jsem byla na pohřbu prababičky. Odpočívej v pokoji, teď už je ti určitě líp... A jak to tak po pohřbech bývá, po obřadu bývá někde posazení s občerstvením. A teď se dostáváme k druhému významu.

V hospodě, kde bylo to posezení (má to spešl název, ale ten si nepamatuju), byl každému už přeobjednán řízek s bramborovým salátemm. Ze začátku jsem z toho byla desně nesvá a naštvaná, že to budu muset jíst. Měla jsem k tomu odpor, protože jsem věděla. že to bude děsně mastné a v salátu bude spousta majonézy. A to jsem dřív řízek k bramborovým salátem milovala. Poté (babička je cukrářka - prababička byla její mamka) tam začali nosit všelijaké ořechová a kakaové rolády, tvarohové svatební koláčky, ořechové a makové rohlíčky, větrníky, slané rolády atd.

V tu chvíli ve mne začali bojovat dva lidé. Jeden nechce jíst nic tučného, mastného, aby měl hezčí tělo (takový, který si vysnil - nereálný) a druhý miluje sladký, miluje babiččiny skvělé zákusky.

Ze začátku jsem k tomu všemu měla hrozný odpor, nic z toho jsem nepovažovala za zdravou věc, ale poté co jsem zvládla sníst ten řízek se salátem, jupí, se to ve mne zlomilo. Nejdřív to byl jeden svatební koláček a jedna ořechová roláda... a pak jsem si prostě dala cokoliv na co jsem zrovan měla chuť. I když už jsem měla dost a byla jsem přejezená, stejně jsem jedla.

Narodili jsme se k tomu být reální, ne perfektní.

Většinou se přejím při takovýhlech příležitostech - kde je spousta jídla. Ale nikdy ne doma, že bych si třeba sedla k televizi a snědla celou tabulku čokolády. Je už toto záchvatové přejídání?

Čeho jsem se hrozně bála bylo, že příjdou výčitky. Díky Bohu nic takového se nestalo a jsem za to hrozně ráda. Je to pro mě alespoň takové malé znamení, že jsem do toho ještě úplně nespadla (ups, jsem zapomněla zmínit, že si myslí, že trpím porucho příjmu potravy, že?). Ani jsem následný den necvičila, neměla jsem zapotřebu "vycvičit" všechno co jsem předchozí den snědla, ani jsem si nijak nesnížila porce. Ale když jsem se pak viděla v zrcadle, pohled už to byl poněkud horší. Přišlo mi, že všechno co jsem snědla se mi nahrnulo do břicha. Přišlo mi, že jsem hrozně ztloustla na břichu a na stehnech. S odstupem dvou dní už se zase vidím "zdravě" v zdrcadle a jedu si svůj normální režim. :)

S tím naštěstí problém nemám, s najetím zpátky na můj režim, a vždycky se na něj hrozně teším, protože se při něm nikdy nepřejídám.

Tímto jsem Vám chtěla ukázat, že i já jsem člověk. Budu se tu tvářit, jak hrozně zdravě jím, jak si nedávám žádné sušenky, jak poctivě cvičím a krabičkuju. Ale stejně ve mě zbyl kus člověka, který prostě babiččiným dobrotám nikdy neodolá a čas od času si pořádně dopřeje! Jo, stává se mi to tak jednou za 2 týdny, vždy při nějaké příležitosti.

Takže ani VY NEZTLOUSTNETE, když si někdy dopřejete. Nesmí to být každý druhý den, ale jednou za dva týdny, nevidím problém proč ne. :) Hlavně k tomu nemějte přístup, jako že teď budu zdravě jíst a jediný na co se budu tešit je, až si dám třeba smažený sýr. To není moc správný přístup. Nebo si tu nezdravou věc prostě dejte, když na ni budete mít chuť. :) Ať je to jednou týdně nebo jednou do měsíce. Když budete mít chuť, prostě si to dejte a hlavně vychutnejte a nevyčítejte. :)

Vždyť jsme jenom lidé a chceme z toho života i něco mít.

(Alespoň jsem Vám vyfotila, co všechno tak bylo dobrého k papání. Na fotkách není to co jsem snědla, bylo toho mnohem víc, jen ukázka, co bylo na každým stole.)